Michal Jagelka: Někdy člověk musí v zájmu správné věci opustit svou komfortní zónu
Bylo by krásné, kdybychom mohli na chalupě jen tak sedět v křesle, dívat se do zeleně, pracovat na zahrádce, chodit na procházky se psem a mít čistou hlavu. Přesně s takovou představou jsme si kdysi pořídili chalupu v naší nádherné vesnici pod Starým Berštejnem.
Nechtěli jsme se do ničeho plést. Nechtěli jsme řešit místní spory, úřední záležitosti ani obecní politiku. Chtěli jsme tu především odpočívat, nabírat síly a být na místě, které nám od začátku připadalo výjimečné. Vrchovany pro nás byly a jsou krásným kusem krajiny, klidu a normálního venkovského života.
Jenže někdy přijde chvíle, kdy člověk zjistí, že mlčet by bylo sice pohodlné, ale určitě ne správné.
Když se začnou dít věci, které mohou nenávratně změnit podobu obce, krajiny i života lidí, kteří k tomuto místu patří, nejde už jen sedět stranou a říkat si, že se nás to netýká. Týká. Týká se to každého, komu na Vrchovanech záleží — místních, chalupářů, vlastníků nemovitostí i lidí, kteří se sem po léta vracejí.
Když se zkrátka děje nějaká nepravost nebo nespravedlnost, slušný člověk nemůže mlčet. A nemůže dělat, že se nic neděje, že nic nevidí nebo že se ho to netýká.
A už vůbec si nemůže myslet, že to za něj někdo vyřeší anebo že se to vyřeší samo a že to celé nakonec stejně nějak dopadne!
Nechceme se s nikým hádat. Nechceme obec rozdělovat. Chceme lidi spojovat. A věříme, že pokud se rozhoduje o zásadních věcech, má se o nich mluvit otevřeně, včas a s respektem ke všem, kterých se týkají. A pokud se ukáže, že něco není v pořádku, že lidé nemají dost informací a že se důležité rozhodnutí odehrává bez skutečné veřejné debaty, pak je prostě potřeba se zvednout a udělat to, co člověk považuje za správné.
Proto vznikla vrchovanská petice. Proto jsme začali mluvit s lidmi, sbírat jejich názory, podpisy, otázky i obavy. A proto nakonec také vznikl zapsaný spolek Milujeme Vrchovany, z. s.
Ne jako nástroj boje proti někomu. Ale jako občanská platforma lidí, kterým na Vrchovanech záleží. Jako prostor pro ochranu krajiny, venkovského charakteru obce, veřejného prostoru, okolí Starého Berštejna i pro podporu otevřené a férové debaty o budoucnosti obce.
Původně jsme si to představovali jinak. Opravdu jsme toužili hlavně po klidu a chtěli se věnovat zahradě, procházkám a odpočinku. Jenže život člověka občas zavede jinam, než plánoval. A i když to někdy stojí čas, energii a nervy, může to přinést i něco nečekaně dobrého.
Díky celé této situaci jsme potkali spoustu inspirativních lidí, sousedů, chalupářů a přátel Vrchovan, se kterými bychom se možná jinak nikdy nepotkali. Zjistili jsme, kolika lidem na této obci opravdu záleží. A uvědomili jsme si, že někdy i nepříjemná situace může probudit něco velmi důležitého: zájem, odvahu, sousedství a společnou odpovědnost za místo, které máme rádi.
A právě proto jsme se rozhodli nezůstat stranou.
Aleš Cibulka: Jak si nás Vrchovany našly
Jsou místa, která si člověk v životě nevybírá. Třeba své rodiště. Narodil jsem se v hornickém Sokolově a k tomuhle místu jsem si pak hledal cestu i během studia gymnázia. Dětství i pubertu jsem prožil v Chodově u Karlových Varů. Pro někoho je to panelákové sídliště s malým historickým centrem, pro mě však místo, kde mi každý kout připomíná nějaký zážitek. Ani místo, kde jsme měli chalupu s rodiči, jsem si nevybíral. V Kraslicích na západě Čech bylo krásně, rád se tam vracím, ale dokážu bez nich žít.
To s chalupou je to jiné. Člověk se může svobodně rozhodnout, jestli bude volné chvíle trávit na sjezdovkách Krkonoš nebo pěstovat víno na Znojemsku. Máchův kraj nás naučila milovat zpěvačka Eva Pilarová se svým manželem Honzou. Začali jsme ho objevovat a když jsme s Michalem začali uvažovat o místě, kde bychom si chtěli pořídit nemovitost, bylo jasno. Den co den jsme prohlíželi nabídky realitních firem, den co den se jezdili dívat na nové a nové baráčky. Roubenky, statky i romantické chatičky u lesa. Pokaždé jsme pečlivě zkontrolovali, jestli je tam tekoucí voda, elektrika, WC a prověřovali, jaký je tam signál mobilních operátorů. Jedna naše kamarádka nám ale poradila to, co jsme ve skrytu duše věděli – až na TO PRAVÉ místo dorazíme, sami to poznáme. A je jedno, že tam něco z kýžených výdobytků moderního světa nebude, to se dá zařídit.
Těch míst jsme projeli opravdu hodně, zdejší kraj jsme měli zmapovaný zevrubně. Bylo 2. května 2010, neděle, po osmé hodině večer, už se smrákalo a drobně mrholilo. Náhodně jsme se dostali do Vrchovan, chtěli jsme se autem otočit pod zříceninou neznámého hradu, a vtom (už nevím, jestli jsem to byl já nebo Michal) zazněla památná věta: „Zastav – to je ona!“
Věřte tomu nebo ne, za pár minut jsme seděli v kouzelné sednici u hořících kamen a popíjeli kávu a velkou shodou náhod a okolností jsme za pár dní poté podepisovali kupní smlouvu.
11. července 2010 odpoledne jsme rukou společnou vysadili s původními majiteli na zahradě lípu a stali se z nás „Vrchovanští“.
To místo jsme si nevybírali – ono si vybralo nás. Dalo nám za ty roky už tolik dobrého, že jsme mu neskutečně zavázáni. Ať jsme prožívali chvíle veselé či smutné, jak je život přináší, vždycky nás objaly svou náručí právě Vrchovánky a pomohly nám ze všech nesnází a pofoukali každou bolístku. Vděčíme jim za mnohé. A proto je budeme hájit do roztrhání těla. Nedáme je. A jak jsme zjistili, takových je nás tu hodně. Jsme totiž zvláštní obcí, kde jsou stálí obyvatelé a chalupáři zhruba půl na půl. My všichni lufťáci jsme si je vybrali a máme je rádi.
Abych byl přesnější: MILUJEME VRCHOVANY! ❤️
Petr Aunický: VRCHOVANSKÉ NOKTURNO
ENERGIE
Úvod, který stejně nikdo nečte. Nebo až nakonec.
Nevěřte všemu, co se říká nebo píše. Věřte jen tomu, co jste na vlastní oči viděli nebo čeho jste se osobně účastnili. A především jen tomu, co dává podle současného stavu poznání smysl. Co má hlavu a patu, říkávala moje babička. Ale stejně si to napřed raději ještě dvakrát ověřte. Náš mozek má totiž tu nebezpečnou vlastnost, že vám dovolí důvěřovat tomu, čemu vlastně uvěřit chcete. Na tomto faktu je konec konců založeno i cílené vytváření skupinových a osobních „bublin“ na internetu, které představuje snad největší nebezpečí současného digitálního světa, a má přímý vliv na chování a jednání celých generací.
Varování – bez práce a jednotného komunitního přístupu se následující nikdy nepodaří.
Stať o příležitostech, jak (možná) zlepšit ceny energií ve Vrchovanech. To už se číst bude.
Nevěřte tomu, že ve Vrchovanech budou někdy energie zdarma. Jejich dodavatelé jsou víceméně monopoly, které nepřipustí něčí nezávislost na jejich vlivu čistě z principu, a také proto, že si to mohou dovolit.
Přesto by možná šlo najít příležitosti, jak současné ceny energií ve Vrchovanech zlepšit.
Nejefektivnějším způsobem zlevnění elektřiny a vody pro všechny obyvatele obce je kombinace komunitní energetiky a lokálních úsporných opatření, podpořená z dotačních titulů. Pro maximální efekt je vhodné propojit výrobu elektřiny s hospodařením s vodou, a případně i s provozem sdíleného úložistě a sítě (i další obce).
- Elektřina = střešní fotovoltaika + tepelná čerpadla + malé střešní turbíny
- Voda a ČOV = akumulace dešťovky + optimalizace čerpadel a provozu vodovodu
- Další možnosti = využití biomasy pěstované na obecních pozemcích, termální vrt
- Akumulace a Sdílení = propojení produkce malých lokálních zdrojů do vlastní sítě
V případě zájmu o podrobnější informace napište, prosím, na LeanArt@gmail.com .
Závěr, který si obvykle také každý rád odpustí.
Velké společnosti dodávající vodu a elektřinu a jejich představitelé dnes nemají žádný důvod se s vámi bavit. Ceny stanovují tak, aby výnosy splňovaly nároky jejich majitelů. Společný zájem všech těchto firem je vydělávat, a to určuje jejich téměř jednotné jednání s klienty a jejich společné chování na trhu.
To platí jen do okamžiku, než zjistí, že je pro ně výhodnější s ekonomicky menšími, ale jednotně vystupujícími a velmi pružnými partnery spolupracovat a vyjednávat, ať už z důvodů celospolečenských (ekologie), provozních (lokální správa sítí) či ekonomických.
